Upřímně, někdy trpce. Neberte to jako stížnost. Byla to moje volba v době, kdy mi bylo 18 let, a nelituji.
Je to povolání, které mi poskytuje uplatnění z pohledu ekonomie, práva, pedagogiky a psychologie. Znamená pro mě možnost tvořit, někomu pomoci a zažít úspěch. Ten chutná o to víc, když jsem průkopníkem ve věcech, které do té doby byly přeci jasné. Pokud si tuto profesi vyberete, počítejte s tím, že si budete muset vybojovat svoje místo „na slunci“ (ne vždy se to povede) a že nemusíte mít vždycky „ustláno na růžích“.
Trny pramení z toho, že sice všichni, především manažeři, vědí, že nejdůležitější jsou lidé, ale málo, kdo z nich toto tvrzení chápe správně a/nebo nezůstává jen v teoretickém poli. Dalším trnem je idea mnohých manažerů, že pozici HR může dělat každý, protože komunikovat umí přeci každý. Jenže otázkou je JAK.
Když budete uchazečem o zaměstnání nebo zaměstnancem nějaké firmy, její zdraví nejen z pohledu mezilidských vztahů poznáte, podle toho, jak funguje HR útvar. Finančníci si teď sice klepou na hlavu, protože oni sledují cashflow, nicméně nakonec ani peníze nezachrání odliv lidí z firmy, ten pak znamená potíže ve styku se zákazníkem a žádný příliv peněz do firmy.
Pokud chcete zažít svobodu tvorby a radost z práce v pozici HR, zjistíte časem, že to má několik předpokladů. Mnoho z nich je ve zkušenostech a v osobnosti samotného HR, ale neméně důležitým předpokladem je pak osoba generálního ředitele. Pokud v něm nemáte rovnocenného partnera, který slyší, co říkáte, veškeré vaše snažení bude jen bojem s větrnými mlýny.