V letáčku na letošní ročník veletrhu práce v Kolíně, kterému propůjčil svou tvář badmintonista Petr Koukal, stojí slogan “Změň práci, změň život…”
Avšak my, zástupci personálních oddělení významných firem v našem regionu si samozřejmě přejeme, aby se tímto sloganem hojně řídili zaměstnanci
jiných firem, nikoli té naší.
Proto nám také udělalo radost, když jsme se letos v kolínském kulturáku potkali jen s jednou naší kolegyní, která na výstavě doprovázela dceru.
Původní myšlenka, která vznikla před třemi lety, kdy všichni zaměstnavatelé doslova bojovali o každého nového zaměstnance, byla využít každé příležitosti ke zviditelnění jména naší firmy. Reakce byly různé.
Například nás příjemně překvapilo, že jméno naší firmy je opravdu známé,
že se o nás lidé ví. Někteří návštěvníci dokonce zmiňovali vazby na naše zaměstnance.
Ten, kdo zastavil a chvíli se u nás zadíval na prezentaci, shledal výrobní proces jako zajímavý a hotový výrobek jako velice atraktivní záležitost. Je to věc denní potřeby a ne všichni si ji dají do souvislosti s Velimí.
Co se návštěvníků týká – realita je taková, že se na výstavě bohužel objevuje jen velmi málo potencionálních zaměstnanců. A tak se nás o jednotlivce „pralo“ více než třicet vystavovatelů.
Loňského a předloňského úspěchu, kdy se povedlo oslovit a přibrat do našich řad po jednom novém kolegovi, jsme nedosáhli.
Ostatní návštěvníci byli z řad studentů, již od pohledu, bohužel, z nižších ročníků, kteří z
mobilů ani nespustili zrak, a tak možná ani nevěděli, kam je škola vyslala.
Výjimečně se povedl oční kontakt a na rádoby vtipnou otázku:
„Vy zde asi nehledáte práci, že?“ jsme se dočkali odpovědi:
„To opravdu ne… “. Za úspěch považujeme, že pány zaujaly drobné propagační předměty, a tak se snad i do pokoje teenagerů povedlo nenápadně propašovat jméno firmy pro časy budoucí.
Dále se na výstavě hojně objevuje nezaměstnatelná skupina „zájemců“ o práci. Zahlédli jsme ty samé tváře jako pár let nazpět. Je jasné, že práce opravdu není to, co na výstavě hledají.
Poslední skupina je opravdu k politování. Jsou to hlavně maminky na RD, samoživitelky apod, které by dělaly cokoli („já budu třeba po večerech uklízet“), ale na kratší pracovní úvazky, které
v ČR bohužel nejsou trendy. Stejné možnosti hledají zájemci s různým stupněm invalidity.
Věřte, že
setkání s naším bývalým kolegou, panem Danielem Tomíškem, který přišel s berlemi, odevzdán péči lékařů, bylo pro nás opravdu smutné. Rádi od něho vyřizujeme pozdravy všem bývalým kolegům.
Zajímavé povídání bylo z učitelkami jedné střední školy, které sondovaly, jak uplatnitelní jsou studenti technických oborů v praxi – tam jsme si šplhli, jelikož se nebráníme absolventům hlavně technických oborů.
A jaké byly další postřehy z letošního ročníku?
Vystavovatelé často vsadili na různé drobné občerstvení, které mělo nalákat zájemce na základní lidské pudy. Zdá se, že doba propisek a hrnků je definitivně pryč.
Nakonec je potřeba zmínit
přednášku pana Koukala, o kterou byl neobvyklý zájem.
Po letošní jarní výstavě v Kutné Hoře v nádherném prostředí GASKu a právě uplynulé výstavě v Kolíně jsme se shodli, že příští ročník vynecháme.
Je fajn, že se o nás ví, pravdou ale je, že „reklama“ od našich spokojených kolegů, kteří neváhají přivést k nám do firmy své příbuzné a známé, je pro nás tou nejlepší vizitkou.